Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dobrý den milí přátelé,

narodil jsem se spolu s osmi dalšími sourozenci 29. 3. 2007 dvěma príma retrievráčkům ve Lhotce (u Lochovic). Leželi jsme u mámy v ohrádce a pořád se na nás chodili dívat nějací lidé, bylo to vždycky docela hezké zpestření dne.


Jednoho dubnového dne jsme s bratříčky a sestřičkami řádili v ohrádce venku a já je spatřil poprvé, mladý pár, který si sedl před ohrádku a se zaujetím nás sledoval. Byli moc sympatičtí. Ta holčina držela v ruce podobnou značku, jakou už měl můj bráška. Chtěl jsem se také lišit od ostatních a tak jsem si řekl "teď nebo nikdy" a začal jsem běhat od jednoho k druhému. Povedlo se, vybrali si mne. Dostal jsem parádní obojek s malou rolničkou a moji sourozenci mi moc záviděli, pořád koukali, co že mi to na tom krku tak hezky zvoní a chtěli mi to sebrat, nedal jsem se. Ani jsem v tom blázinci nepostřehl, že ti co mi dali ten krásnej dáreček, už jsou pryč. Maminka ale říkala, ať se nebojím, že jednoho dne si pro mne přijdou, odvezou si mne k sobě a dají mi moře lásky. A stalo se, uběhlo jen několik dní a byli zpátky...Běžel jsem jim poděkovat. Panička mne vzala do náruče a už mne nepustila.


to jsem já

Dali mi jméno GINO (Džino), občas se sice najde někdo, komu se nelíbí, ale já na něj moc dobře slyším. Původně jsem se měl jmenovat Gigi (Džidži - jako Gianluigi Buffon - páníček je totiž fotbalový fanda a také skvělý brankář), ale to je příliš krkolomné.


Bydlím se svým páníčkem Davidem a svou paničkou Veronikou v Příbramském bytě a jsem na ně už od malička moc hodný. Jako toaletu jsem kdysi používal převážně noviny, ale teď už jsem velkej kluk a tak chodím na záchod už jen venku. Umím se vyčůrat i na povel.


Mám spoustu svých hraček a tak ani nemám potřebu svým dvounohým přátelům něco ničit. Nejraději si hraju s věcmi, které dělají velký rámus, třeba jako pískací hračky, pet láhev s rolničkou uvnitř a tak. Pak mám taky rád plyšáky a čím větší, tím lepší. Tahám z nich výplně, které pak páníčkové strkají zpátky. Dělám to často, je to sranda.


Když jsem ještě dostával ty suché, neustále stejně chutnající granule, každý den jsem zvracel. V bříšku mi to celé nějak bobtnalo a ani mi to nechutnalo. Od té doby, co pan doktor poradil mé paničce, ať mi zkusí vařit, mám skoro každý den něco jiného a mě i mému bříšku se to moc líbí. Aby ne, panička je výborná kuchařka.


Miluju vodu. Na začátku zimy 07 jsem si skočil do rybníka dřív, než mě stačili páníčkové zpozorovat a měl jsem z toho nemocinkatou levou plíci. Od té doby se snažím koupání v zimě vynahrazovat alespoň bahněním v loužích, což mě neuvěřitelně baví, za to moji kamarádi až takovou radost nemají, prý potom vypadám jako čuně a musím se sprchovat v našem sprchovém koutě. Ta teploučká vodička mi stejně vždycky po procházce bodne, možná proto se dokážu zmazat už po malé chvilce.


I když bydlíme v bytečku, myslím, že pohybu mám dostatek. Alespoň jednou týdně chodím na cvičák za ostatními pejsky. Vždycky, když chvíli hezky posloucháme páníčky, můžeme si potom hrát. Pro mě je to brnkačka, chodím tam od malinkata a tak už to mám najetý. Když jdeme na překážky, tak mě panička vůbec nestíhá, tiše se jí směju. Umím s ní pěkně cvičit a to nejen tam, však už mám taky 35 kilo. Jakmile zahlédnu nějakého čtyřnohého kamaráda, nestojí mi nic v cestě a vždycky se pustím přímočaře za ním (I když jsem z toho už docela vyrostl).


Skoro každý víkend chodíme ven s páníčkovo rodiči a když nepřijdou oni, páníčkové mě určitě neošidí a to nejen o víkendu. Chodíme, běháme, blbneme, hrajeme na schovávanou (vždycky hledám já) a berou mne skoro všude sebou, jezdíme všude možně. Pokud to počasí dovoluje, chodíme skoro každý den k rybníku, kde mi páníčkové hází aporty do vody – báájo.

Páníčkové mě pořád něco učí, baví mě to. Poslouchám na sedni, lehni, ke mně, popros, dej pac, čekej, jak jsem už říkal čůrej a když se mi chce, chodím i u nohy. Naposledy jsem se učil válet sudy a plazit se. Ze všech pamlsků mám nejradši piškotky a těch mají páníčkové vždycky dostatek. Nemám rád citrusové ovoce, psí pivo, kapky do ušisek a nudu.


Já

Ještě jsem vám neřekl, jakej mám prímovej pelíšek. Prý je to matrace z gauče. Přehodili mi přes ni příjemnou dečku a kolem dokola jsou dlaždice, které chladí, když je vedro. Pelíšek mám v rohu mezi kuchyní a obývákem, uprostřed všeho dění, což mi vyhovuje. Rád mám vše pod kontrolou. Občas, když se mi zachce, zavítám i k páníčkům do pelíšku, ale moje je moje, a tak počkám než usnou a jdu si po svým.


Jsem opravdu rád, že si mě z té hromady roztomilých štěňátek vybrali právě moji páníčci. Páníček už s námi sice nebydlí, ale s paničkou jsme stále nerozlučná dvojka :-)

Pac a pusu Váš Gino